Legendy Židů patří neoddiskutovatelně do pokladnice světové literatury, do níž vstoupily jako „příběhy, jež v Bibli nenajdete“ nebo jako „veškeré židovské legendy v kostce“. Ginzberg vynikal schopností vstřebávat stovky příběhů a jejich verzí v původních jazycích a všímat si rozdílů, jež naznačují, který příběh je původní a který odvozený. Toto Ginzbergovo dílo dodnes představuje odrazový můstek pro studium biblických legend obecně a autorovy závěry nebyly pozdějšími objevy tzv. svitků od Mrtvého moře a gnostických rukopisů z Nag Hammádí vyvráceny, nýbrž vesměs potvrzeny. Českému čtenáři, jenž se s nimi dosud neměl možnost seznámit, umožňují poprvé nahlédnout do textů, jež se formovaly tisíce let a jež úzce souvisejí s pojmem „ústní Tóra“. Tóra samotná (je třeba vždycky psát s velkým písmenem) není jen učení (nauka) či pět knih Mojžíšových, ale je též synonymem pojmu Tanach, celé židovské Bible. Tóra navíc není jen Písmo svaté, úzce se pojící se svatostánkem, ale i živá bytost, předcházející stvoření člověka a světa. Na její podvojný charakter – písemný a ústní – nelze zapomínat. Písemná forma je vnějším projevem Tóry, zjeveným „fyzickým artefaktem“, nutně provázeným vnitřním obsahem, tedy ústní Tórou, jež vznikala souběžně s „hmotným“ textem. A ač prvním uceleným písemným vyjádřením ústní Tóry je až rabínská Mišna z počátku 3. stol. po Kr., rozhodně to neznamená, že „příběhy, jež v Bibli křesťan nenajde“, jsou „dodatečným výmyslem“ rabínů odtržených od běžného života židovské komunity. Právě naopak. Ginzberg celým svým dílem poukazoval na to, že oba aspekty vznikaly synchronně. Bez nich by „Tóra“ nikdy nebyla celá. K písemnému zaznamenání ústní Tóry byl dán důvod teprve po zničení Chrámu v roce 70 po Kr. (po tzv. churbanu), tedy po skončení období druhého chrámu. Ve zkratce to vyjadřuje tvrzení, že „Tanach je Chrámem po churbanu“: hmotný Chrám zmizel, leč přijal podobu duchovní, kterou nikdy neztratil a nikdy ztratit nemůže.
