Kápové z Osvětimi

Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim,\r\nBřezinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich\r\nstrávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co\r\nprožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo\r\na utkvělo v jeho srdci a mysli. V jeho slovech není\r\nnenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská\r\nbolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto\r\nvzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal\r\njsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“\r\nBez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách,\r\njako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým\r\núčastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných\r\nsituací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný,\r\npřesto dokáže vnímat bídu a utrpení druhých.\r\n

\r\nJeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím\r\npostojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje\r\nv jasném světle mechanismus nacistického stroje.\r\nPředstavuje kápa z Osvětimi co možná nejobjektivněji,\r\ns některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni\r\ndo hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická\r\ncitlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách\r\nOsvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář,\r\ndůstojnost a zůstat člověkem až do tragického konce,\r\nkterý mu připravil nelítostný osud.