Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém Popelnicovém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav. Ty jsou mu - stejně jako Haškovi - pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné - a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který hrozí zavalit čtenáře lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.\r\n
